top of page

Bylo nebio

31. 10.
Minut čtení: 6

Aktualizováno: 8. 11.

Dlouho jsem zvažovala, že si založím blog na svém webu. Blog, kde nebudu propašovávat tlačítka „koupíš tady“, vytahovat vaše e-mailové adresy a následně je plnit pozvánkami na web, abych vás nutila k provětrávání peněženky. Na to kašlu.

Chtěla jsem blog, kde budu mít prostor ventilovat svoje myšlenky a postřehy z vinařského života. Otevřela jsem si lahev Sylvánu. Je toho tolik, že vlastně nevím, kde začít. Nebo vím.


Vrátím se pár let zpátky, do doby, kdy jsem poprvé ochutnala nízkozásahová vína. Ten moment byl pro mě zlomový. Jejich chuť mě natolik ohromila, že jsem úplně vypustila pití konvenčních, chcete-li moderních vín. Věděla jsem toho tehdy málo, byla jsem jak houba a nasávala všechno kolem. Můj zájem ale směřoval především do sklepa - jak víno vzniká, co se s ním děje a jak do něj zasahovat co nejméně.


Uběhlo pár let. Stihla jsem porodit druhého syna, pořídit si vlastní vinice, nějaká hospodářská zvířata, vstoupit do komunity autentických vinařů a nakonec z ní zase vystoupit.

Dnes bych chtěla otevřít téma ekologického zemědělství a autentických vín. A především toho, jestli mezi nimi skutečně platí tak jednoduchá rovnice, jakou jsem si kdysi sama nastavila.


Je možné vyrobit naturální víno z hroznů, které nebyly pěstovány ekologicky?


Ano. Ale nebude to z mé strany tak jednoduché.

Pokud jsme si jako komunita autentických vinařů řekli, že naturální či autentické víno má pocházet z ekologicky pěstovaných vinic, pak by vinice měly být certifikovány v bio. A to by podle mě mělo být minimem, se kterým takový vinař začne.

Já do ekologie vstupovala s 0,8 hektaru vinic. Dnes mi přijde až úsměvné, jak automaticky jsem to tehdy brala. Chceš dělat naturální víno? Tak vstup do bia. Je to těžké? Ne. Vyplníš nějaké tabulky, zaplatíš, vyplníš další tabulky, přijde kontrola a používáš vhodné postřiky. Hotovo.

Uběhlo pár let a s nimi přišlo několik diskusí s vinaři, vlastní zkušenosti a pozorování. A já šla mnohem do hloubky.


Bio v praxi


Jak dnes pohlížím na ekologii v masovém měřítku?

Jsem zklamaná. Ne ze samotné myšlenky ekologického zemědělství, ale z toho, jakým směrem se jeho praktické provádění může ubírat.

Ve vinicích vidím mnohem více pojezdů traktory, réva se často ošetřuje intenzivněji než v konvenčním režimu, kde se používají systémové přípravky. Nakupují se předražené koktejly z bylinných extraktů, sestavují se postřikové plány a vlastně se toho od konvenčního pěstování někdy moc neliší. Pouze se nahrazuje jedna skupina přípravků druhou. Měď, která se při opakovaném používání postupně hromadí v půdě. Vyšší spotřeba nafty, emise CO₂, utužená půda od těžké techniky nebo opakované narušování její struktury, které vlastně postrádá logiku. Univerzální směsi v meziřadí, protože není moc na výběr, a dotace na plochu, které mají alespoň částečně pokrýt náklady na tuhle intenzivní péči. Zároveň platí, že na podobně nastavené dotační podmínky může mít volba směsi přímý vliv.

Nikdy jsem se nenechala příliš strhnout doporučeními vinařského průmyslu. Jsem vlastně nezajímavý zákazník pro všechny jeho sekce. Odmítám platit za litr bylinného koktejlu v plastu, když si ho můžu vyrobit sama přímo na vinici. Jen se musí chtít udělat něco navíc. Čert ale vem listy. Mě zajímá právě ta půda, protože zdravá půda může keře révy držet v dobré kondici a zvyšovat její obranyschopnost. Můžeme tedy mít ekologický certifikát, dodržovat všechny předepsané postupy a používat výhradně povolené přípravky. Ale pokud při tom půdu utužujeme, narušujeme její strukturu a vytváříme prostředí, ve kterém se nedaří dostatečné rozmanitosti rostlin a půdního života, co jsme vlastně vyhráli?


Raději nebio?


Když se nad tím zamyslím, hrozny z vinice bez certifikace, kde vinohradník použije 2x obyčejnou modrou skalici za pár korun a občas poseče přirozenou květenu, pro mě mohou mít mnohem vyšší hodnotu než hrozny z výše popsaného způsobu hospodaření. Ano, z takových hroznů bych udělala naturální víno. Zajímá mě, co se na vinici skutečně děje, ne jen to, jestli splňuje podmínky certifikace.

Neříkám, že každá necertifikovaná vinice je automaticky lepší než ekologická. Certifikace má svůj smysl a stanovuje pravidla, která nejsou bezvýznamná. Jen jsem přestala považovat bio za automatickou záruku dobrého hospodaření.


Autentické vinařství bez kontroly nad původem hroznů je pro mě jen prázdný pojem


Samotná práce ve sklepě mi nestačí.

Pokud vinař nakupuje hrozny, měl by vědět, odkud pocházejí, kdo je vypěstoval a jakým způsobem. Měl by mít kontrolu nad jejich původem a nést odpovědnost za to, z čeho jeho víno vzniká. Víno nezačíná ve sklepě, začíná na vinici - to jsme slyšeli už mnohokrát.

A právě proto si myslím, že bychom se měli méně ptát na počet vyrobených lahví a více na to, odkud pocházejí hrozny. Produkce naturálních vinařství v Česku bývá až na výjimky relativně malá, často do patnácti tisíc lahví ročně. Zajímalo by mě tedy, na jaké ploše vinař hospodaří, kolik lahví z ní vyrobí a odkud nakupuje zbytek hroznů. Autentické vinařství nemůže být postavené jen na tom, co se děje ve sklepě. Pokud se hlásíme k určité filozofii, měla by se vztahovat i na původ suroviny, se kterou pracujeme. Jinak je autenticita jen příběh, který vyprávíme o hotové lahvi a vlastně tak trochu lžeme.


Regenerace je dnes nutnost, ne alternativa.


Čím dál víc mě zajímá regenerativní zemědělství. Ne jako další nálepka, ale jako způsob, jak přemýšlet o půdě, která není jen substrátem pro pěstování révy, ale živým systémem, na jehož fungování jsme existenčně závislí.

Především mě zajímá, jak půdu živit, aniž bychom ji museli neustále narušovat. Proč vysévat zelené hnojení, nechat ho vyrůst a následně ho zdiskovat, když můžeme hledat cesty, jak do vinice vracet organickou hmotu přirozeněji? Jak využít to, co máme k dispozici, a vytvořit systém, který se bude postupně uzavírat sám do sebe?


Jednou z cest je pro mě návrat zvířat do vinic. Ne jako atrakce pro návštěvníky, ale jako přirozená součást hospodaření. Ovce nebo jiná vhodná zvířata mohou spásat porost, přispívat k jeho regulaci a svými paznehty místy narušovat povrch půdy. Tím mohou vytvářet drobné mikrostanoviště, ve kterých dostávají příležitost ke klíčení i jiné druhy rostlin. Zvířata zároveň vracejí živiny zpět do půdy prostřednictvím trusu.

Není to jen o tom, že nemusíme tolik sekat. Je to o tom, že do vinice vracíme další článek přirozeného koloběhu. Rostliny jsou potravou pro zvířata, zvířata vracejí část živin do půdy a jejich pohyb ovlivňuje strukturu porostu i povrchu půdy. Samozřejmě záleží na druhu zvířat, jejich počtu a načasování pastvy. Nechci půdu přetěžovat, ale hledat rovnováhu.


Dalším tématem jsou posklizňové zbytky. Vinařství každý rok vyprodukuje množství matolin. Proč je vnímat jen jako odpad, který je potřeba někam odvézt? Zdroje, které máme přímo pod rukama můžeme kompostovat a vracet zpět do vinic jako zdroj organické hmoty a živin. Réví po zimním řezu se běžně mulčuje a nechává pomalu rozkládat na vinici, může být ale zdrojem infekcí. Raději hledám cestu, jak ho využít smysluplněji. Biouhlování umožňuje přeměnit révové dřevo na stabilní formu uhlíku, kterou můžeme vrátit zpět do půdy a podpořit tak její dlouhodobou regeneraci.


Zdánlivě banální činnost, kterou ve vinici opakujeme několikrát za sezonu je sečení meziřadí. Pokud porost posečeme ve chvíli, kdy většina bylin ještě nestihla vytvořit semena, sami si postupně ochuzujeme jeho druhovou pestrost. Když naopak sečení přizpůsobíme aktuálnímu stavu porostu a počasí a některým rostlinám dáme prostor vykvést a vysemenit se, můžeme podporovat pestřejší skladbu vegetace. Neznamená to nechat všechno bez kontroly. Znamená to přestat se na meziřadí dívat jako na plochu, kterou je potřeba pravidelně udržovat ve stejné výšce a připomínat tak golfový trávník. Každý druh má svůj životní cyklus a jeho načasování ovlivňuje další organismy, které jsou na něm závislé. Pestrost není jen hezká, ale vytváří podmínky pro rozmanitější společenstva hmyzu a dalších organismů a ovlivňuje také to, jak se vyvíjí samotný půdní ekosystém. Porost, který je nízko posečený je ve stresu a vše z kořenů dává do nadzemní části, aby se zachránil, tedy neukládá tolik uhlíku a cukrů do půdy.


Pak je tu svět, který pouhým okem nevidíme. Mykorhizní houby, které mohou vytvářet symbiotické vztahy s kořeny révy a pomáhat jí získávat vodu a živiny. Půdní organismy a bakterie, které se podílejí na rozkladu organické hmoty a koloběhu živin. Kořeny různých rostlin, které protkávají půdu v různých hloubkách a vytvářejí prostředí pro tento život. Pod povrchem probíhá celý svět vztahů, který můžeme svým hospodařením podporovat, nebo narušovat. Opakovaná orba a diskování mohou narušovat půdní agregáty, kořenové systémy a houbová vlákna. A zatímco se snažíme půdu mechanicky připravit na další sezonu, narušíme vše co se v ní budovalo. Příroda neorá.


Často se setkávám s představou, že když půdu rozrušíme, voda se do ní lépe vsákne. Jenže samotné rozrušení povrchu nám nezaručí, že půda dokáže vodu dlouhodobě zadržet a že se dokáže hluboko vsáknout. Záleží na její struktuře, pórovitosti, obsahu organické hmoty, kořenovém systému i biologické aktivitě. Toto zpracování naopak narušuje půdní agregáty a zvyšuje riziko utužení nebo eroze, uvolňování uhlíku zpět do ovzduší a vlastně i odparu té vody. Příroda nezná holou půdu.


Tohle všechno mě zajímá mnohem víc než další seznam povolených přípravků. Skutečně dobré víno pro mě nezačíná ve sklepě a zdravá vinice nezačíná u postřikovače ani u certifikátu.

Nechci vidět nablýskaný sklep, ale vinařove vinice, jeho kompost a poslouchat, jak mluví o půdě, na které hospodaří. Právě tam se totiž ukazuje, jaký je člověk hospodář. Karla












 
 
 

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
Pachtýř vinic, o kterých nikdo nic neví

Častokrát vyprávím na svých degustacích, jak jsem si začala ohmatávat první tvorbu vína – jak jsem prvně řešila, co za odrůdu sesbírat, další rok co do blendu, než jsem si řekla, že chci vlastně sesbí

 
 
 

Komentáře


bottom of page