Krefty
Chardonnay, Pinot gris, Sauvignon blanc, Pálava, Pinot noir, Dornfelder
Počátky
Krefty jsou jediná vinice, kterou beru za svou, ale nestarám se o ni. Ve skutečnosti patří mojí mamce a jejímu muži. Bylo mi asi devět, když se vysazovala první část, a zbytek přišel o pár let později.
Tady na tomto mírném kopci ve 14. a 15. století byly lesy, kde se v dobách nepokojů ukrývaly ženy, děti i dobytek. Pak přišla orná půda, vinice, privatizace, znovu orná — a dnes je tu místy až nádech monokultury révy.
Vinice tu nejsou staré. Hodně se vysazovalo na začátku 90. let, hlavně modré odrůdy. Naši se nechali strhnout dobou, a tak tu velkou část tvoří Dornfelder — můj malý trn v patě. Vedle něj ale i Pinot gris, Chardonnay nebo Pinot noir. A právě burgundským odrůdám to tady sluší nejvíc.
Půda
Půda na trati Krefty v Rakvicích je úrodná, místy až černozem. Dlouho se tu hospodařilo způsobem, který byl v té době běžný — černý úhor. Bez porostu, bez života mezi řádky. Na téhle vinici i v okolí to byl standard.
Postupně, s přibývajícími zkušenostmi a uvědoměním rodičů, přišla změna. Výsevy meziřadí, jeteloviny, bylinné směsi a jejich zapracování zpátky do půdy. To, co tu dřív chybělo, se pomalu vrací — a pořád tu ještě chybí stromy.
Herbicidy se tu používaly taky. V devadesátých letech to bylo normální, nikdo to příliš nezpochybňoval. Dnes už víme, že to jde jinak. A vlastně ani nejde o to, že to jde — musí.
Vinice dnes působí živěji. A půda konečně začíná znovu fungovat.
Odrůdy
Vždycky se musím trochu usmát, když mamka říká, že vysazovali hlavně „áčkové“ odrůdy. Tak se to tehdy dělalo — sázelo se to, co bylo zrovna trendy, bez většího ohledu na to, jestli se to na dané místo opravdu hodí. V tomhle jsme měli oproti jiným vinařským regionům docela zpoždění.
Velkou část vinice tvoří modré odrůdy, především Dornfelder. Odrůda, se kterou si pořád hledám vztah. Moje představa je jasná — postupně ho přeštěpovat na Pinot noir, který sem podle mě patří mnohem víc. Doma to ale zatím není úplně přijaté.
Nezpracovávám všechno z téhle vinice. Vlastně beru téměř všechno — a k tomu vždycky i kus Dornfelderu, protože jinak by nebylo z čeho vycházet. Zbytek hroznů končí u jiných vinařů.
Péče
Jestli někdo říká, že má ve vinici perfektní zelené práce, pravděpodobně tady nikdy nebyl.
Mamka má vinici jako zahrádku. Precizní, čistou, všechno sedí na centimetry. Já to mám jinak — a vlastně mám někdy trochu stažené půlky, když tam jsem s ní. „Můžu se vůbec dotknout tohohle listu?“
Jednou jsem ji vzala do Veselých pomoct s vyvazováním tažňů. Chvíli se rozhlížela a pak jen řekla:
„Nikdy jsem neviděla tak hnusné vinohrady. Ta drátěnka, kmínky… všechno bych ustřihla u paty a začala znovu. Nedá se na to dívat.“
Každý vidíme krásu v něčem jiném. A právě v tomhle napětí mezi pořádkem a přirozeností jsem si začala hledat vlastní cestu.
